Jako intubaci označujeme postup, při kterém se (nejčastěji) přes dutinu ústní do dýchacích cest zasune hadička, která následně umožňuje zajištění dýchání.
Využití: Intubace se nejčastěji provádí při operacích v celkové anestézii (uspání), při resuscitaci u náhlé ztráty vědomí a u pacienta v bezvědomí, který má být napojen na přístroj umělé plicní ventilace. Při operacích se provádí krátce po uspání pacienta, jinak co nejrychleji po upadnutí do bezvědomí.
Provedení: K ležícímu pacientovi přistoupíme zezadu, tj. stojíme za jeho hlavou. Do úst vsuneme kovový rozvěrač (laryngoskop) se zdrojem světla, kterým otevřeme dutinu ústní a zároveň do ní svítíme. Rozvěrač stlačí jazyk a obnaží vstup do dýchacích cest (do hrtanu) a do jícnu. Pod zrakovou kontrolou zasuneme do dýchacích cest hadičku. Na konci hadičky je nafukovací balonek, který můžeme zvenčí nafouknout pístem, do něhož aplikujeme vzduch injekční stříkačkou. Balonek se tak nafoukne a stabilizuje intubační hadičku. Na zevní konec hadičky pak můžeme napojit ambuvak nebo přístroj umělé plicní ventilace – mačkáním ambuvaku či zapnutím ventilačního přístroje pak dotyčnému zajistíme přísun vzduchu.
Komplikace: Zavedení hadičky je obtížné zejména u pacienta v bezvědomí při resuscitaci. V dutině ústní mohou být sliny a zvratky, což znesnadňuje orientaci. Může se snadno stát, že namísto do dýchacích cest zasuneme hadičku do jícnu a tím jakékoliv dýchání naopak znemožníme. Z toho důvodu je po zavedení hadičky a utěsnění balonku nutné do pacienta několikrát dýchnout ambuvakem, podívat se na hrudník, zda se zvedá a poslechnout si fonendoskopem, zda plíce dýchají. V případě, že dýchání neslyšíme a zvedá se jen břicho, jsme v jícnu a musíme intubaci zopakovat. Je-li intubační hadička po ukončení operačního zákroku a-nebo stabilizaci pacienta odstraněna, bude mít pacient nějakou dobu chrapot a zhrubělý hlas. Pokud by intubační trubice zůstala v průdušnici příliš dlouho, došlo by k poškození průdušnicových chrupavek a vzniku tracheomalacie. Z toho důvodu u pacientů s nutností dlouhodobého zajištění dýchacích cest volíme spíše vytvoření tracheostomie.
Výhody: Intubace nám umožní zajistit u bezvědomého pacienta dýchací cesty a nafouknutím těsnícího balonku je oddělíme od trávícího traktu. Tím zabráníme, aby se žaludeční obsah dostal do plic (žaludeční kyseliny dokáží plicní tkáň těžce poškodit a označujeme to jako Mendelsonův syndrom). Po napojení ambuvaku na dýchací hadičku můžeme za bezvědomého pacienta dýchat mačkáním ambuvaku, což je mnohem jednodušší než prosté dýchání z úst do úst.
